Tomáš Gabriel – Host Telegraficky 5/2015 (Polách, Ohnisko, Svoboda)

Debut Romana Polácha (Náhlý vítr, který je ti svědkem, protimluv) mne překvapil přímočarostí své poetiky. Nebojí se a dělá to, co už se skoro nikdo v dnešní době neodváží dělat: tvoří výrazně lyrické obrazy a aniž by si výrazně pomáhal rétorickými gesty, nechává váhu spočívat právě jen na těchto obrazech. Takové spolehnutí se, po tom se mi již stýskalo. “Opodál zahřmělo a znělo to, jako kdyby / někdo od stěny odtáhl skříň -” (Kocour i já jsme ucítili vůni podzimu). “Všechna dočasná světla zhasínají / kocour zpozorněl a vypnul motor. / Později ve Frýdku potkáváš vrabce / to malé hovno v křoví.” (Všechna dočasná světla zhasínají). Polách pro názvy básní používá pouze tučně vytištěný první verš a často už v něm začíná hru s přesahy. Název básně sugeruje svou samostatnost, takže čtenář přesah nečeká a o to silněji na něj zapůsobí: “Protihluková stěna kopce zakrývá / smetiště sněhu, který je rozházen / po kraji jak v popelníku.” “Vidíš přes závěs větve stromu / nezřetelně jakési nohy.“ Ve sbírce se hojně objevují náíznaky existenciálního pohledu na svět, přírodní lyrika, křesťanská spiritualita, ale to vše jsou jen dočasné převleky pro milostnou linku, která je za tím vším. Markéta a Lucie se občas objevují napříč sbírkou, bez velkých úvodů, nenápadně, jakoby mimochodem a tím vzniká mimořádně sugestivní dojem jejich latentní přítomnost ve všech básních: “Zdá se ti, že máš ruce vydezinfikovné jejím potem / je to natolik jiná vůně, natolik zatím nepoznaná, / že ti připomíná právě omytou pečlivou čistou ruku” (Ležíš na zemi a Markéta do tebe něžně kope). “A teď se díváš na fotografii Luciiny zahrady. / Po tom všem tam zůstal jen jediný zlatý déšť.” (Na nebi pohozená oblačnost jak prach vysypaný). Poláchovy verše v sobě nesou silný introspektivní moment, lyrické situace nejsou jen kupeny, ale reagují na sebe, kontrastují spolu a promlouvají tak v druhém plánu: “Vítr se kolem prohnal jako auťák / a hora ke mně poklekla. Hlubokou / modlitbu šlo cítit z čolků, nosatců, / i kopřiva krutě sykla a datel / provždy zapírá; – a ty jsi / jen táhl nahoru své myšlenky, které / šlehly jako horská voda.” (Vítr se kolem prohnal jako auťák). Na druhou stranu některá schémata jsou příliš čitelná. V básni Probudil ses po špatném snu dává Polách příliš prostoru sebelítostné stylizaci, takže u ní nakonec zůstane. Až příliš často se objevují motivy modlitby, sepjatých rukou, kostela, takže už dochází k jejich devalvaci. Verše, kde tyto motivy působí silně, ale stojí za to: “Pán Bůh dává takové dny, / že i to pičování ti přináší důvěrnou / modlitbu, že i ta Markéta, na kterou / myslíš se mírně usměje, že i ten den / teď trčí jako hrouda jarní hlíny.” (Havran se prochází a kymácí).

Roman Polách

Roman Polách (*1986 ve Frýdku-Místku na frýdecké straně) publikoval kritiky a básně v řadě časopisů a v revue Weles, v níž působil mezi lety 2012–2014 jako redaktor. V roce 2014 mu vyšla péčí nakladatelství Protimluv prvotina Náhlý vítr, který je ti svědkem. Jeho básně jsou zastoupeny v antologiích Briketa (2013), Nejlepší české básně (2015), ekumenickém sborníku Hledání (2014) a v almanachu k šedesátinám Víta Slívy Láska nic nezapomíná (2011). Tomuto básníkovi rovněž připravil o deset let později sborník Hospodo! Vít Slíva sedmdesát (2021). Vystudoval doktorský program Teorie a dějiny české literatury na Filozofické fakultě Ostravské univerzity (tamtéž působí jako odborný asistent), jejž zakončil disertační prací, v níž se zabýval postavením literatury ve společnosti po roce 1989 a novými podobami angažovanosti.

Napsat komentář